„Říká jeden hráč druhému: „Člověče, kdyby tě viděli hrát zástupci pojištovny, tak by tě pro velké riziko vůbec nepojistili.“ „Co povídáš?“ „Každou chvíli by mohli čekat, že ti ty dřevěný nohy shořej…“

Debatují mezi sebou dva kamarádi: „Víš, kde je největší zemská přitažlivost?“ Druhý mu oponuje: „Snad všude stejná.“ První se ovšem nedá: „Kdepak, největší je v pokutovém území…“

„Franta se zařek, že už ho nikdo v neděli na fotbale neuvidí.“ Věřím, mistráky se teď hrají v sobotu…“

Bouřlivá schůze klubu, zakouřená  místnost, vzrušené hlasy: „Navrhuji,“ vzal si slovo předseda klubu, „dohodnout se se soupeřem, aby se příští zápas s nimi hrál jen se sedmi hráči na obou stranách.“ „Co blázníš?“ ozvalo se sborově. „Jen připomínám, že pro víc hráčů nemáme na prémie…“

„Jsme jenom lidé,“ prohlašoval v kabině po zápase kapitán mužstva, jehož tři hráči byli vyloučeni. „Tak proč se někteří hráči snažili mermomocí dokázat, že tomu tak není?“

„Na tomhle oraništi máme hrát?“ stěžují si fotbalisté Sokolu Mokřiny. Domácí odpovídají: „Prosím vás, proč by vám hřiště nevyhovovalo, vždyť vy to oráte i na přepychovém trávníku…“

Malý venkovský klub, dobrovolný trenér, dobrovolné tréninky, přesto se trenér chlubí: „U nás začínají tréninky přesně ve čtyři hodiny odpoledne a všichni hráči se musejí dostavit.“ „A když se nedostaví?“ „Tak začínáme později…“

„Váš oddíl není příliš činný,“ stěžují si na předsedu lidé z vyšších míst. „Jak se to vezme. Zápasíme s nedostatkem finančních prostředků, s nepřízní diváků, nakonec i s nedostatkem vlastních členů, takže na ty zápasy už pomalu nezbývá čas…“

Manželka volá na manžela: „Pojď se dívat, v televizi běží seriál!“ „A kdo vede?“ ptá se mírně neslyšící manžel.

„Jinde si naříkají na neukázněné návštěvníky,“ sděluje funkcionář oddílu FC Staňkov pan Marcel, „to my takové problémy nemáme. My totiž nemáme diváky vůbec …“